Dnes už je situace docela jiná než za dob našeho mládí. Tedy mládí nás starších lidí, a ne těch, kdo tenkrát ještě chodili po houbách. Týká se to všeho možného. A možná nejvíc ze všeho počítačů.
PC neboli počítač tenkrát neměl nejdřív nikdo. A když ho potom několik vyvolených sehnalo, stejně to z dnešního úhlu pohledu vypadalo, jako by žádný neměli. Protože počítače tenkrát neuměly vlastně skoro nic. Dalo se na nich psát jako na psacím stroji, a když měl člověk moře volného času, mohl nanejvýš opsat z příručky hodně dlouhou řadu zdánlivě nesmyslných písmen a znaků, za co se mu ta těžká a nevzhledná mašinka odměnila tím, že na ní mohl několika klávesami řídit primitivní letící balón. A když se pak počítač vypnul, takový program se z něj ztratil a mohlo se začít znovu.
Ale stejně to byl tenkrát doslova zázrak. Protože jsme si něco podobného nedokázali často ani ve snu představit. Ať se mi třeba za tenhle názor dnešní mladí smějí!
Tenkrát jsme počítače neměli hlavně ze dvou důvodů.
– Naši vědci zaspali dobu a my jsme tak tady za železnou oponou neměli kde k něčemu podobnému přijít.
– A nebylo žádoucí, aby naši lidi měli něco takového, co máme dnes. Protože by se na tom mohly dát tisknout různé věci, které by nebyly mocným po chuti, počítače by se mohly použít k nějaké podvratné činnosti. A to se za tehdejšího režimu nemohlo dopustit.
A tak jsme tu tenkrát počítače neměli. A i když to vypadá pro dnešní generaci divně, přežili jsme i bez nich. Protože co oči nevidí, to srdce neželí.
Ale dneska už je jiná doba. A my potřebujeme nebo chceme počítače co nejmodernější, nejvýkonnější, s vymoženostmi, kterým často ani sami nerozumíme. Kdo dneska nemá kvalitní počítač, ten jako by nebyl.
Počítače jsou pro nás dneska už tím, čím pro nás tenkrát byla třeba céčka. Nebo Rubikova kostka. Nebo džíny. Tedy něčím, bez čeho se sice dá existovat, ale každý by dal nevím co, jen aby to měl.